Březen 2013

Omlouvám se

11. března 2013 v 20:24 | Filip |  BEZ OBALU
Vám čtenářům... V posledních pár dnech tento blog slouží spíš jen jako ventilace mých pocitů a takový... možná "vzkazník" pro mého bohužel-bývalého přítele. S kterým jsme se rozešli v dobrém, ale pak se to celý nějak posralo...

Dnes jsem uvědomil jeden z důvodů, proč tak kolem toho všeho blbnu.
Na dobré si člověk zvykne snadno, zpátky se zvyká těžko.
A pro mě být sám bylo celou dobu špatný, až se zjeví jakýsi kluk, který mi splní sen o tom, že mě někdo miluje... A na to se vskutku snadno zvyká... Tak není divu, že když si mám převyknout zpět na samotu, že to jde tak těžko.


A ještě jedna myšlenka, o kterou bych se rád podělil:
Náš sex jsem nevnímal ani tak moc jako sex. Co se týče přímo toho sexuálního zážitku (čímž myslím pouze stimulaci penisů, ne líbání, ne mazlení, ne nic okolo), pak to nebylo až tak odlišné od toho, co jsem si mohl udělat sám...
Důvod proč jsem to s tebou chtěl dělat byl ten, že v tom bylo něco víc. Byla v tom láska, byl v tom cit. A celý tohle bylo naše tajemství.
Ten pravý sex, kdy to nemělo absolutně nic společného s ničím, co bych se kdy dokázal udělat sám, přišel až v TEN čtvrtek. Pár dní před rozchodem.
Byl jsem z toho vážně nadšený, že jsme konečně po tak dlouhé době prolomili jakousi "bariéru" která nám celou dobu bránila si to tak plně užít...

Když jsi se se mnou rozešel, nebral jsem to nějak extra dobře, ale dalo se to...
Ovšem zjištění, že ten "náš sex", to "naše tajemství" pro tebe absolutně není žádným tajemstvím a jsi schopen to dělat s cizím člověkem bez nějakého citu...
Asi prostě musím dospět. Uvědomit si, že ne všichni berou sex jako intimnost, kterou si zaslouží jen ten náš blízký... Asi je to moc naivní představa...


A tímto bych taky chtěl říct, že tohle je už vážně poslední takovýhle příspěvek :-)

Nechceme s Ondrou, abyste si mysleli, že se to tady mění na nějakou "vylejvárnu srdcí"... Za to se fakt omlouvám. Ale k lásce tohle taky patří a tady jste to viděli v praxi :-)

Na co se můžete dál těšit? Určitě na to, co jsme slíbili. Rady jak na TO, kam na jídlo, kam do kina a spoustu dalšího :-)

Váš Filip ;-)

Vakuum

11. března 2013 v 15:48 | Filip |  MILOVÁNÍ
Jen pár holých vět je celý náš svět, tak křehký a vratký...
V tuhle chvíli nic mezi náma, je to jak skok do neznáma,
Jen jediný vím, víckrát tě neuvidím...

Příteli, postůj a slyš.....



Znáte taky ten pocit, kdy něco uděláte, jste s tím celkem spokojení, ale pořád to neni úplně ono, tak se to snažíte ještě malinko vylepšit a tím to úplně celý zkazíte?

A čím víc se snažíte to napravit, tím horší to je? Až nakonec máte nakonec pocit, že s takovým výsledkem se možná dokážete smířit, ačkoliv to neni tak dobrý jako to bylo předtím...
V tom! Spásná myšlenka! Ještě to můžete zachránit! Nepoučeni předchozím nezdarem se to pokusíte ještě malinko poupravit... A je to všechno v prdeli!
Teď už vám nepomůže nic...

Víckrát tě neuvidím, skok do vzduchoprázdna
Nic víc, jenom bude míň o jednoho blázna...

EDIT:
Možná by stálo za to, uvědomit si, že kdybych se s Tebou chtěl vážně hádat, tak to vypadá úplně jinak. Mohl bych říct spoustu věcí úplně jinak, být mnohem hnusnější...
To já nechci. Chci se usmířit. Každou mou snahu ale vidíš jako záminku k hádce. Nevím proč, mrzí mě to a je mi to líto...

Dnes už poslední

10. března 2013 v 21:31 | Filip |  TT
Neodpustím si ještě poslední dnešní výkřik do tmy. Berte to jako kompenzaci za dlouhou neaktivitu :-)


"Jdeš do toho? Žít v hříchu teď letí. Jdeš do toho? Počítám - raz, dva, tři, nejen ty a já"
"Co děláme je nevinné, jen pro zábavu, nic to neznamená; jestli nemáš rád společnost, udělejme to jen my dva... Nebo tři? Nebo čtyři? Na zemi!!! Raz, dva, tři..."




Mohl jsi mít cokoliv... Stačilo jedno slovo a mohlo nás bejt třeba deset :-P Nebo vás :D
Bez nějakých zbytečných konců, řešení, hádek... ;-) Nu což, tak snad někdy příště...


Dobrou noc,
Váš Filip :-)

Jsem hajzl...

10. března 2013 v 14:25 | Filip |  TT
Dnes ještě jeden...

Pustíte si do života někoho tak blízko jako ještě nikoho.
On se pak rozhodne, že tak blízko stát nechce. Chce popojít kousek od vás. Vy mu to dovolíte, i když nadšení z toho nejste.
Pak popojde ještě kousek. A vy místo, abyste byli rádi, že stojí tam, kde stojí, ho kopnete do řitě a pošlete k čertu.
Nechápavě se za vámi otočí, je naštvaný.
V tom vám dojde, jakou hovadinu jste udělali a chcete ho přemluvit aby si stoupnul aspoň tam kde stál...
Nestoupne... Nikdy... Radši uteče, protože stát blízko někoho takového...

Nechápete, co stalo. Nechápete, proč jste udělali, co jste udělali. Proč chtěl popojít kousek dál...
Ale chápete jedno - v jeho očích už navždy zůstanete tím hnusným slizounem, který ho bezmyšlenkovitě kopnul...
Není nad to, když máte najednou dojem, že všichni kolem vás jsou záporáci... A než si stihnete uvědomit, že to není pravda, že nikdo není záporák, stanete se jím vy sami.
Všichni na vás teď už budou vždycky koukat jen jako na toho záporáka a nikdy... Nikdy! to už nikomu nevysvětlíte.
Naopak - vysvětlováním se proměňujete v čím dál většího záporáka.
Přesvědčováním ať si stoupne aspoň trochu blíž a neutíká ho naopak odháníte ještě dál...

Nehroť to, laskavě!

10. března 2013 v 9:14 | Filip |  TT
Říkáte si, proč jsme dlouho nic nepsali?
Asi to souvisí s tím bojem, o kterém jsem já psal ve svém prvním samostatném článku. Ten boj o svůj poklad, který buď vyhraji nebo v něm padnu. Nevyhrál jsem... Ne že bych prohrál - jen mi bylo řečeno, že není za co bojovat...

Dnešní článek nebude moc jednotný, budou to spíš jen takové myšlenky - taková podobenství, k čemu bych přirovnal náš, teď už neexistující, vztah.

A po tobě, dnes-už-ne-můj-milý, jsem chtěl jediné. Abys pochopil, proč mi to celé tak vadí. Nechci po tobě žádnou omluvu, vím, že prakticky jsi neudělal nic špatného. Ani jeden z vás. Ale chci aby ses do mě dokázal vžít, abys mě pochopil... A kdykoliv tě o tohle požádám, ty to ignoruješ...


PODOBENSTVÍ O SNU
Vztah si můžeme představit jako sen.
Jakmile náš vztah skončil, při pohledu zpět na ty skoro 4 měsíce jsem si připadal, jako kdybych vážně celou dobu spal. A byl to tak příjemný sen, že náhlé probuzení bylo dost tvrdé...
Tys měl tu výhodu, že to nebyl tvůj první sen. Už jsi ovládal techniku lucidního snění. Byl to pro tebe sice stále sen, ale mohl sis v něm dělat přesně to, co jsi chtěl. Já narozdíl od tebe plynul se snem v domnění, že dělám co se mi zlíbí, i když to tak nebylo a leckdy to ani nedávalo smysl. Ale jak všichni víme, sen nám vždycky dává smysl dokud se nevzbudíme. Po probuzení je to najednou jen shluk nesmyslných obrazů.
Snad se mi pro příště podaří techniku lucidního snění taky ovládnout a doufám, že nenarazím na někoho, kdo to neumí - nerad bych mu ublížil...

PODOBENSTVÍ O MASCE
Sám uznáváš, že to, jak ses choval na začátku našeho vztahu, byla nejspíš jen maska. Byla dokonalá. Byl jsi milý, citlivý, rozdávající. Myslel jsi na mě, protože jsi chtěl, ne proto, že bych se ti nutil...
Pak ale maska najednou zmizela. Tys tu masku neměl úmyslně, z toho tě neobviňuju. Ale když zmizela, uvědomil sis to...
Já ne. Já při sebemenší náznaku toho, že by to celé byla jen maska, nasadil růžové brýle, které mi pomáhaly tě vidět stejně nebo aspoň podobně jako když jsi měl masku.
Najednou jsi ale řekl "Filipe, tohle nemá cenu - sundej si ty brýle"... Zprvu jsem nechápal o čem to mluvíš. Až jsi vztáhl ruku a posunul mé brýle na špičku nosu, abych si to uvědomil.
Uvědomil jsem si to... Ale brýle jsem nesundal. Zůstaly na špičce nosu - nekoukal jsem přes ně, ale občas jsem skrz ně něco zahlédl. A byly připraveny kdykoliv k nasazení zpět.
Najednou se ale zjevila třetí osoba, která řekla "Tak ty si ty brýle nesundáš jo?" a vrazila mi do ksichtu takovou pěstí, že ty růžové brýle už nedá nikdy nikdo dohromady...



PODOBENSTVÍ O BAZÉNU
Představte sis svět, kde každý vlastníme svůj dům s bazénem. Žijeme tam...
Ta voda v bazénu je vztah, sex...
Tys byl ten, kdo mě pozval se koupat do tvého bazénu. Já odmítal, říkal jsem, že se koupat nechci. Že ani nemám plavky. Řekl jsi, že to nevadí, plavky jsi mi dal, zatáhl jsi mě do bazénu... Já neuměl moc dobře plavat, ale tys mi pomáhal. Koupali jsme se, blbnuli jsme...
Samozřejmě jsme chodili i ven, každý zvlášť, aby nás nikdo neviděl.
Jednou jsem ti vyprávěl o kamarádovi, který se koupe v bazénu přes ulici se svou přítelkyní. Řekl jsem ti, že občas má chuť se jít koupat s klukem. Zřejmě tě to zaujalo, ptal ses mě, jestli bys ho mohl pozvat na návštěvu. Řekl jsem ti, že klidně, pokud se spolu nebudete přímo koupat.
Taky jsem pak mluvil s tím kamarádem, který mě ujistil, že se s tebou koupat nepůjde...
Občas jsme taky šli spolu do mého bazénu, protože v tom tvém tě to nebavilo - bylo to pořád stejné. Ale kdykoliv jsme tam přišli, nelíbilo se ti, jak to tam mám zařízené. A vzhledem k tomu, že tam nikdy dřív nikdo nebyl, nebylo to tam zrovna nejútulnější.
Ale chtěl jsi, abych to změnil, tak jsem to udělal. Pozměnil jsem svůj dům a bazén obrazu tvému. Až to bylo od tvého téměř k nerozeznání.
Jednou jsme byli opět u tebe, najednou jsi vylezl ven. Máš vedle bazénu skokanský můstek. Vylezl jsi na ten můstek. Myslel jsem, že chceš skočit, ale tys zůstal stát nahoře. Chvíli v poloze "připraven ke skoku" což mi dávalo naději, že se vrátíš dolů, ale pak sis sednul, lehnul... A vypadalo to, že tam zůstaneš navždy...
Já nechtěl být v tom bazénu sám. Navíc jsi na mě volal ať vylezu. Že jsem moc dole a ty moc nahoře.
Vylezl jsem na břeh. Ale nohama jsem se stále šplouchal ve vodě.

Až najednou jsi slezl dolů z můstku. Myslel jsem, že jdeš za mnou. Skočil jsem zpět do vody. Ale ty sis jen smočil palec, otřásl ses, řekl jsi, že se teď prostě koupat nechceš a odešel jsi.
Nevěděl jsem, co mám dělat. Byl jsem přece jen v tvém domě.
Odešel jsem taky. Šel jsem do svého domu, ale po cestě jsem viděl jak si povídáš naproti přes ulici s tím kamarádem. Neřešil jsem to a šel jsem dám.
Když jsem dorazil k sobě, připadal jsem si divně. První člověk, kdo kdy přišel jsi byl ty. A ty už nikdy znovu nepřijdeš. A navíc to tam teď vypadá tak, jak jsi chtěl ty, ne tak jak jsem chtěl já...

Šel jsem ven na procházku, když v tom vidím, jak z tvého domů vycházíš ty a můj kamarád. Oba dva máte mokré vlasy, oba dva se smějete. Všimnete si mě, ale jako bych tam ani nebyl... Jdu k vám a ptám se co to má být. Zpražíte mě oba pohledem. Ty řekneš, že mi do tebe nic neni. Kamarád řekl, že zas takoví kamarádi nejsme, aby mi do toho něco bylo...
Odejdete ode mě a dál se smějete...

PODOBENSTVÍ O KAŠI
Při našem rozloučení jsi řekl, že ačkoliv jsme konečně našli správnou cestu, po které bychom měli společně jít, je to už nastavovaná kaše. A ta nemůže být nikdy dobrá.
Pokud ale naši kaši vylejeme, tvá kaše v mém talíři vždy zůstane aspoň po dně. A kdykoliv do ní přidám novou, smísí se s tím zbytkem, který ty jsi tam zanechal...
Co bych ti popřál do dalšího života? Už nikdy se neopovažuj nasadit tu masku! Tvůj příští kluk, popřípadě holka, si nezaslouží být zamilován(a) do masky.
A víš co? Kdybys tu masku neměl už od začátku, choval bych se k tobě jinak. Růžové brýle bych si nikdy nenasadil, v bazénu bych se nekoupal zbytečně dlouho, chodil bych častěji k sobě domů a ty by ses klidně mohl koupat s kým bys chtěl. Žádná nastavovaná kaše. Byla by dobrá hned od začátku. Lepší... A miloval bych ji taky...
Kdyby...


Tak co? Chápeš mě?